Tradice polského parlamentarismu
Polský parlamentarismus se utvářel podobně jako v celé Evropě. Upevňování postavení magnátů, šlechty a měšťanského stavu vyvolalo snahy o získání větších práv a privilegií a tím omezení absolutní královské moci.
V 15.století se zvýšil význam samospráv jednotlivých zemí. Důležité záležitosti byly řešeny v zemských oblastních sněmech (zvaných sejmiki), kde se scházela šlechta. Koncem tohoto století došlo k vytvoření polského parlamentu jako dvoukomorového sněmu. Zastupitelství oblastních sněmů se stala poslaneckou komorou, a královská rada, sestávající z duchovních a světských hodnostářů, se změnila v Senát. Sejm se svolával každé dva roky nebo v případě potřeby a jednalo se ve Varšavě.
Po skončení panování dynastie Jagellonců se polští králové volili ve svobodných volbách, jichž se zúčastnila šlechta. V Evropě už tehdy převládaly absolutní monarchie. Ve srovnání s nimi mělo polské zřízení poměrně demokratickou formu, příznivě ovlivňující politické a společenské vztahy. Toto období relativních svobod a tolerance ukončily války, pustošící Evropu v 17. a 18.století. Trochu světlejším obdobím v dějinách polského parlamentarismu jsou leta panování posledního polského krále Stanislava Augusta
Poniatowského. Schopný vládce a velký propagátor osvícenských myšlenek se pokusil o nápravu země a o zásadní reformy, které by zemi upevnily politicky, hospodářsky i vojensky. Velikou úlohu zde sehrál Čtyřletý sejm (1788--1792), jehož největší zásluhou bylo schválení Ústavy 3.května (Konstytucja 3 Maja, 1791). Po ústavě Spojených států z roku 1787 to byla druhá ústava tohoto typu v tehdejším světě. Upravovala práva a povinnosti všech občanů země a stanovila zásady organizace státní moci.
V listopadu 1918, po skončení první světové války, Polsko získalo nezávislost. Poměrně rychle byly vytvořeny ústřední orgány státní moci. Zákonodárný Sejm schválil už v únoru 1919 tak zvanou Malou ústavu, která legalizovala nové orgány obrozeného státu. Dva roky poté byla přijata první ústava, která zaváděla republikánskou formu politického zřízení, zásadu nadřazenosti národních zájmů, reprezentační demokracie, rozdělení moci a parlamentární vlády.
K návratu k evropským tradicím parlamentarismu došlo teprve v poslední dekádě, kdy se konaly první zcela svobodné volby do Sejmu a obnoveného Senátu a Národním shromážděním byla schválena nová ústava. Díky tomu se Polsko opětovně stalo demokratickou zemí.